Právě jste se dostali k článku, který navazuje na mé video, kde vyprávím o nejhorším zážitku z dovolené, který jsem prožila hned na samém jejím začátku. Nevíte-li o co šlo, pusťte si ho zde.


No a jak pokračovala dovolená dál po tom, co jsem vybrečela asi hektolitr slz a vypila z žalu další hektolitr vína, se vám budu snažit popsat tímto textem s fotografiemi z celého výletu, které mohou být inspirací a snad i důkazem,  že člověk nemusí mít našetřeno x tisíc aby mohl prožít krásnou dovolenou plnou zážitků.






Na cestu jsme vyrazili já, můj kluk a auto, které není ani obytné, ani dodávka a přesto nám bylo po celou dobu jak naším dopravním prostředkem, tak i příbytkem. 

Původně jsme plánovali jet na klasický čundr jen se stanem a spacákem, ale dovolená mi vycházela až na podzim a tak jsme se rozhodli přesunout do trošku teplejších krajin - rozumějte na jižní Moravu. 




Z toho důvodu jsme se tedy rozhodli vyrazit autem. Na pár festivalech jsme s ním už byli a tak jsme měli vyzkoušené, že se v něm dá v celku pohodlně spát, pokud se vyndají zadní sedačky a do zadní části se položí matrace z mé staré rozkládací pohovky.





No a proč spát ve spacáku, když si můžete vzít rovnou peřiny, že? V této pohodlné posteli jsme se první den probudili do krásného prosluněného rána v Mikulově s výhledem přímo na zadní stranu Svatého kopečku, kde jsme strávili i následující noc. 






Mikulov jsme si totiž chtěli náležitě užít a ještě aby se to nepodařilo, když jsme dorazili jak na zavolanou přímo v období burčáku. Ten jsme také poctivě pili po celou dobu našeho výletu každý den počínaje snídaní a konče ulehnutím do postele. Vždyť se ho má také každý rok vypít tolik, kolik má člověk krve. Plán jsme tedy poctivě plnili.






V Mikulově jsme prošli všechna důležitá místa. Začali jsme procházkou k lomu, poté jsme vyšli na Svatý kopeček, kde nás čekal neuvěřitelně krásný výhled na celé město a po té jsme se zatoulali i na  zámek.






 U toho jsme popíjeli burčák a bylo nám fajn. Když jsme šli večer z centra domů (do auta), zaujalo nás vetešnictví v jedné zapadlé uličce. Hned druhý den před odjezdem jsme se tam tedy museli zastavit. Kdo mě zná, ví jaký jsem blázen do různých bazarů nábytku, nádobí, vybavení do bytu a dalších věcí, které mají své kouzlo a v Ikee je rozhodně neseženete. V obchůdku jsem tedy nadšeně přebíhala od rozpadlé komody po sadu hrnečků. Po rozumné poradě mi však bylo povoleno (pouze) dřevěné štokrlátko a vzrostlý ibišek. Na další cestu jsme tedy vyráželi již v plně vybaveném pojízdném apartmánu včetně nábytku a pokojových květin.






Po cestě do malebného městečka Pavlov jsme se několikrát zastavili na vinici. Na jedné z nich jsem zažila asi nejkrásnější piknik svého života.  






A aby těch nádher nebylo málo, po pikniku se nám naskytl výhled na západ slunce u přehrady, voda byla stříbrná, slunce oranžové, no prostě to bylo celé dokonale kýčovité.






Třetí noc jsme se rozhodli přespat již v kempu. Už prostě nejsem takový pankáč jako dřív a teplá sprcha je prostě teplá sprcha. A řeknu vám, že byla neskutečně příjemná.






Poslední den před odjezdem jsme se zajeli podívat na váté písky, kde žijí některé vzácné druhy zvířat. Na vlastní oči jsem tedy viděla kudlanku nábožnou nebo plachého ale jedovatého pavouka stepníka.






Na poslední přespání jsme si našli hezké místo v polích. Kde jsme si také uvařili večeři na plynovém sporáku který jsme s sebou vezli a díky kterému jsme mohli třeba i pít k snídani horkou kávu. Zajímalo-li by vás jak jsme to vůbec dělali s jídlem vzhledem k tomu, že jsme vegani, tak tedy něco jsme si vezli, zeleninu a drobnosti člověk všude dokoupí, po cestě tam jsme se najedli v Brně u skvělých Tří ocásků a v Mikulově jsme si skočili třeba i na pizzu bez sýra. 






Poslední večeře byla skvělá. A opět nás život potěšil výhledem na překrásný západ. 






Chvíli po setmění na nás ale přišla velká únava. Měli jsme pocit, že už je opravdu pozdní hodina. A tento pocit jsme mívali po celou dobu dovolené a to třeba už kolem deváté večerní. Zároveň jsme se přirozeně budili mnohem dříve, než bychom na dovolené očekávali. 






Probírali jsme pak tedy ještě u sklenky burčáku, že za to nejspíš může přirozené působení denního světla a tmy, které je úplně jiné než když má člověk možnost silného umělého osvětlení, které nám mění přirozené vnímání dne a noci. Byla to pro mě opravdu zajímavá zkušenost, protože jsem se vždy považovala za člověka, který rád pracuje do noci a pokud může vstává v době kdy se může podávat brunch.






Probudili jsme se tedy za svítání a vyrazili pomalu na cestu domů. Po cestě jsme ještě krásnou náhodou narazili na malebnou obec Petrov plnou malovaných sklípků ve které můj taťka kdysi spal na čundru, jak jsem se později dozvěděla. 






A aby loučení s moravou mělo ještě větší grády, ozvala se mi jedna moje sledovatelka z Instagramu, která nás pozvala na návštěvu na svou vinici a do sklípku, z kterého jsme si odváželi jak zásobu dalšího burčáku do metropole, tak krásný zážitek. (Dostala jsem dokonce ručně vyráběný náramek se symbolem ahimsa, chcete-li, mrkněte se na další zde.)






No a pak už nás čekala jen cesta domů, najednou nám chyběly i zvuky válečného pole, které nás celou dovolenou provázely. Před sklizní se totiž na vinicích plaší špačci slepými výstřely. Celý den si tak připadáte trochu jako na bojišti. 




I přes to to však byla jedna z nejkrásnějších dovolených.Jižní morava je nádherná, slunečná, teplá a plná vína, které já tak miluji, no prostě vše po čem mé srdce prahne. 



Doufám, že tam zase brzy zavítám, a nebo se tam třeba rovnou přestěhuji.



-DISKUZE-


CONVERSATION