Někdy si říkám, že bych zase chtěla jíst maso. Na všechno se vykašlat. Prát to do sebe, tak jak mi to přijde pod nos. Telecí, kuřecí, jehněčí, vepřové, hovězí... Dělat to tak, jako ostatní. Nic neřešit. Netřídit odpad, hodit láhev od pití, plechovku i krabičku s půlkou nesnězeného jídla do stejného koše. Do toho co je nejblíž. Neudělat ani jeden zbytečný krok navíc.


 Každé léto si koupit deset nových plavek, jen tak, aby každá fotka na Instagramu mohla být jiná. A pak je vyhodit, protože příští rok budou v módě zase jiné. V zimě si pořídit nový kabát. Nový kabát s límcem z lišky, protože je prostě tak neskutečně krásný a bude mi moc slušet.


Po cestě na dovolenou se zastavit v Mekáči u dálnice na jahodový shake a kuřecí nugetky a klidně si to koupit v dětském menu s plyšovou hračkou krávy a kuřete. Najít si dobrou práci. Tedy hlavně dobře placenou. Třeba nabízet půjčky již zadluženým lidem. Hlavně když to dost hodí a nemine mně krásná dovolená all inclusive. Co bych ale chtěla nejvíc je zažít ten pocit. Ten klid v hlavě. To že je vám všechno jedno.


Neřešit.

 Nevidět. 

Nepřemýšlet.

 Zažít ten klid.


Ten klid, který nemám, protože moje svědomí pořád křičí. Křičí, když si koupím kalhoty v Háemku, protože ty původní už jsou děravé, křičí když si jednou za měsíc dám banán, či avokádo, nebo když si dopřeji dlouhou teplou sprchu. 


A tak dál chodím v obnošených hadrech ze sekáče, na fesťácích 

s přeplněnými koši vším možným hledám popelnice na tříděný odpad. Snažím se najít místa, kde se dá koupit veganské jídlo a pokud v okolí žádná nejsou, jím po sté hranolky s kečupem. 

A hlavně se modlím, že nás bláznů bude čím dál víc. 


A mezitím dál umírají miliony zvířat na jatkách, lidé trpí 

v hrozných pracovních podmínkách a do moře tečou řeky plastů...


-DISKUZE-

CONVERSATION