Včera jsem to trochu psychicky neunesla. Abych vám dokázala dobře popsat, co se přesně stalo, budu se muset nejdříve vrátit o sedm let zpět na smuteční průvod Prahou.  Tento průvod se konal za účelem uctění památky všech zvířat zabitých rukou člověka. Před těmi sedmi lety jsem totiž procitla, uvědomila si jak hrozné je naše zacházení se zvířaty a po devíti letech bez masa jsem přešla na veganství. Jak si leckdo dokáže představit, ta změna byla intenzivní. Byla jsem nadšená, plná sil a odhodlání, pro mnoho lidí ale určitě i typická otravná veganská aktivistka. Pro mě ale bylo nejdůležitější, že jsem měla víru, že můžeme změnit svět. A ta víra mě držela nad vodou a poháněla kupředu.


Od té doby jsem se průvodu zůčastnila ještě sedmkrát. Pokaždé myslím na další desítky miliard zvířat, která byla zabita pro lidský užitek. Pokaždé s nimi cítím hlubokou soustrast. 
A pokaždé jsem také velice smutná z toho, jak málo se toho za ta léta pro zvířata  změnilo. 


Včera jsem se průvodu účastnila po osmé. Už dávno necítím tu sílu, ztrácím nadšení a nejhorší je, že přicházím i o víru, že můžeme změnit svět. Pochopila jsem, jak mocná je síla peněz a jak bezcitní dokážou být lidé. Změny k lepšímu sice jasně vidím, ale je jich bohužel mnohem méně, než jsem očekávala.


O to více jsem prožívala letošní mezinárodní den hospodářských zvířat. Od rána jsem cítila hluboký smutek. A atmosféra průvodu pro mě byla ještě intenzivnější. V duchu jsem se omlouvala všem ztrápeným a zabitým bytostem a prosila je o odpuštění. Průvod byl zakončen minutou ticha, po které následovala akce 
Cube of truth.


Tato demonstrace probíhá tak, že dobrovolníci a dobrovolnice 
v maskách Anonymous for the voiceless stojí seřazení v kostce, drží notebooky se záběry z velkochovů a nechávají nahlédnout kolemjdoucí. Poprvé jsem se přidala přímo do kostky.


Pod sílou okamžiku, kdy lidé dobrovolně ukazují ostatním možná jedny z nejhorších hrůz, které lidstvo za svou existenci dopustilo, po celém smutném dni a možná i několika více či méně beznadějných letech, se mi podlomila kolena, rozklepala jsem se a rozbušilo se mi srdce natolik, že jsem musela po několika minutách kostku opustit.  Trochu jsem to psychicky neunesla.

A popravdě nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Nedokážu žít šťastně ve světě, kde se děje tolik hrůz.  Kde se ubližuje bytostem, ketré nikomu nic neudělaly a které byly odsouzeny na smrt už jen tím, že se narodily.


Něco bylo na včerejšku ale přeci jen pozitivní.  Když jsem takto rozložená odešla z kostky, dostalo se mi mnoha objetí a spousty podpory od ostatních aktivistů a aktivistek. Člověk si v tu chvíli uvědmí, že na to všechno není sám, že jsou tu lidé, kteří vidí svět úplně stejně a za změnu bojují až do roztrhání těla! Obdivuji včechny, kdo jezdí natáčet záběry na jatka, zachraňují zvířata, pořádají demonstrace, vaří veganská jídla, předávají informace ostatním, nebo se prostě jen rozhodli dál nepodporovat zbytečné utrpení zvířat. Děkuji vám. Jste moje světlo ve tmě! A doufám, že se jednou té změny dožijeme! 




CONVERSATION